|
Nejdražší záchod na světě
Páníčka bychom mohli klidně nazvat pánem kakočů. Jeho kreace nezná mezí, stále nás dokáže překvapovat, a nikdy nevíme, jaký záchod nám vymyslí tentokrát.
No uznejte sami!
Začalo to úpravou kakoče, který máme v ohrádce. Jeho místo je přímo pod seníkem, no uznejte sami, není to slast se krmit a kadit zároveň? Ale pravidelně se stává, že ty nejchutnější kousky sena nám za ten záchod zapadávají. Dokud je seník plný tak by to nebyl až takový problém, ale jakmile je prázdný, nastává hlad a krize, a dojde i na tyto zásoby. Tak se porve ten kakoč, odhodí bokem a hezky si to tam vypapáme.
Jádro pudla však spočívá v tom, že když ten záchůdek není na svém místě, a já už musím, musím, občas si automaticky čapnu … a hle, čůrám na zem. No bóže zas tak moc se neděje, ne?
No a páníček, z toho samozřejmě dělá kovbojku, a tak, pan kutil, musel vymyslet skvělé háky, kterými ten kakoč teďka drží na místě jak přibitý. A my máme po srandě.
Druhý příběh se týká našeho druhého záchodu, který máme venku mimo ohrádku, v obýváku. Představte si situaci: trajdám si tak po obýváku, pohodička, a najednou to na mě přijde. Močák se mi nafoukne jak žárovka, nožičky se mi zkříží, a já prostě musím. Mám běžet přes celou místnost, snad stokrát delší jak jsem já samotný, abych vskočil do ohrádky a záchodu, byť nyní skvěle upevněného, v ní? Oukej, občas se to dá. Ale občas bych se prostě po… A tak si raději čapnu v nejbližším rohu. A je oheň na střeše, páníček křičí jak Zagorka.
Tak nám pro tyto účely pořídil právě ten kakoč mimo ohrádku. Vskutku je to už nějaký ten pátek.
No jenže i s tím záchodem je to to samé v bledě modrém. Sic mám ten záchod blíže, ale nožky jsou pořád zkřížené, mně se pořád chce, a navíc je tam pořád obsazeno. Nevím, zdali si tam ten brácha čte noviny, nebo co. A tak zase loužička.
No a páníčkovi to nedocvakává a místo toho, aby situaci nějak řešil, tak jediné co ho dokáže napadnout je šoupat s tím záchodem zprava doleva, v naději, že tohle bude to správné místo, kam budeme chodit. Jasně. A aby k tomu kreslil i mapu, ne?
No a jednoho dne, nevím, co ho to zase porvalo, se páníček nejspíš nudil a začal opět tvořit. Ach. A tentokrát to bral zase pěkně od podlahy, a místo další úpravy záchodku vyrobil rovnou celou kadibudku. No nádhera, německý turista by záviděl. Rozměry tak akorát na průměrně vyžraného zajíce, či podvyživenou slepici, sestavena z parádních palubek, s prodlouženou střechou. A pod ní, no super terasa. Řeknu vám, že sice mi její význam hlavu nebere, zamýšlené opucování nožek si tam moc představit nedokážu, ale grilovačka by tam musela být parádní.
Ale jak vidíte, zdaleka nekončíme, ba naopak, teprve teď to začíná být zajímavé.
Upřímně, tento luxusní záchod se nám docela zalíbil. Ale tak víte, jak to chodí, proč chodit pro dříví do lesa … proč ta námaha přeskakovat ten nesmírně vysoký okraj kakoče v kadibudce umístěného, kdy se můžu úplně stejně vyčůrat na tu nádhernou terásku. A to se mi vážně líbí, je to tady skutečně romantické.
Ale páníček se nevzdal, a musel nám to opět pokazit. Prkýnka terasy nám vytrhal a místo toho tam vyrobil podivnou rádoby misku a v ní opět ty peletky. No ať si na ně chodí sám, když se mu to tak líbí. Ať si to zkusí! Víte, jak to tlačí do paciček?
Ale co, co se s ním budeme pořád přít, nemá to smysl, holt někdo je trochu méně chápavý, páníčka si nevybereš. A tak jsme mávli tlapkou a pravidelně tam začali chodit. Vytyčili jsme si s bráchou jasné pravidla vstupu, někdo dovnitř, někdo na terasu.
Později, praxí se však ukázala nedokonalost této jinak dokonalé kadibudky, a to že měla jen jeden vstup. Když musíme oba, jeden je vevnitř, ten venku není ještě hotový, a tak nemá kudy ven a musí tam čekat jako jojo, anebo prostě ven protlačit. Páníček vyřešil vyřezáním boční díry a hned je to logičtější.
Aby hrom do něj vrazil, stále mu to nebylo dobré. Co je to tentokrát? Co mu zase vadí? Na záchod snad chodíme, ne? Tak co?
Áha. Vyšpulená dupka. Stane se. Prostě, abyste rozuměli, já se svými statnými samčími rozměry mám občas problém se do toho malého čtverce trefit.
A to byl podnět k až fantasmagorické megalomanii páníčka. Usmyslil si, že vyrobí vlastní kakoč. Ne kadibudku, kakoč! Tu misku! A jako jak? Viděli jste to někde? Přijde vám to normální?
Asi měsíc brouzdal po všelijakých obchodech, zkoušel všelijaké dózičky a hlouposti, než koupil v hobbymarketu velkou zednickou káď. Ano, tu velkou, hnusnou, černou plastovou vanu s lemem.
Celé to rozřezal na malé kousíčky a pak, a to nepřeháním, asi čtrnáct dní pomocí tavení trafopájkou a horkovzdušnou pistolí to zase lepil dohromady. A tavil a brousil, a tavil a brousil, a řezal a tavil, a smradil, naštěstí teda mimo domov.
No výsledek je teda pěkný, to uznávám. Je větší, má zvýšené okraje, výřez pro vstup. Dokonce parádní okraje se sklonem dovnitř, že když se náhodou netrefím, stejně to steče kam má. A funguje to.
Natvrdo to tady přiznám, že jsem si ten záchod oblíbil. Aby ne, když ho dělal s takovou láskou a péčí.
Ale mělo to smysl? Kdyby ten čas trávil raději s námi.
Proto to nazýváme nejdražším kakočem na světě. A zkuste najít dražší!
|